Již od 2. 1. 2018 otevře své brány ZVLÁŠTNÍ ŠKOLA, od 20. 12. do 30. 12. proběhne generálka s testovacími týmy

TITULOK-NA-WEB

Venku se zvolna probouzela příroda a příchod jara v podhorské Malé Lhotě oznamoval i zvuk řehtaček a říkanky malých koledníků. Dětí tu nežilo mnoho. Spousta obyvatel odsud zmizela hned po válce a ani třináct let nedokázalo zahladit vrásky na lidských duších, které zračily navzájem páchané křivdy mezi těmi, co zůstali a těmi, co přišli.

Na malém pahorku stála budova školy, kde se kdysi proháněly desítky dětí. Část její střechy byla zřícená, omítka oprýskaná a zabedněná okna bránila náhodným kolemjdoucím, aby se podívali dovnitř. A přesto se ve škole učilo. V malé třídě, kam se neprodral žádný sluneční paprsek, se tísnily tři řady lavic, učitelský stůl, tabule, počítadlo a velká skříň s pomůckami. Kdekoliv jinde by podobnou školu zrušili, ale do Malé Lhoty nezajížděl žádný autobus a do nejbližšího města by člověk potřeboval dobré tři a půl hodiny chůze. Říkalo se jí zvláštní škola. Ne snad proto, že by zde vzdělávali mládež vyžadující zvláštní péči, jak tehdy úřady nezvladatelné děti označovaly, ale proto, že na každého působila jako místo, které už dávno bylo minulostí.

O vzdělávání žáků se starala Nora Pátková. Třicetiletá rázná žena, absolventka učitelského ústavu v Kroměříži, o níž vlastně nikdo ani nevěděl, proč sem právě ona v loňském létě přišla. Dětem se do té doby věnovala Alžběta Ruppertová, vdova po školníkovi. Pamatovala časy, kdy tu ještě působil pan řídící Weinert a sedmičlenný pedagogický sbor, k němuž patřili i Ruppertovi. Osud k nim nebyl dvakrát přívětivý. V posledních dnech války přišli o synka a hrozil jim navíc odsun. Mohli zůstat jen díky tomu, že se manžel hlásil k české národnosti. Nebylo však žádoucí, aby nadále učili. Pan Ruppert se stal školníkem a zemřel na infarkt v roce 1952. Alžběta vinila všechny okolo, že mu ublížili a mohli za jeho předčasný odchod. Aby si udržela malý byt ve školní budově, převzala jeho práci. Dočasně mohla učit několik místních dětí, než se rozhodlo o definitivním zrušení školy. Na poslední rok sem krajský inspektor poslal Noru Pátkovou. Lidé čekali spíš nějakého vysloužilce se škraloupem, ale přišla žena, která zde chtěla zavádět nové učební metody, jakoby se z Malé Lhoty mělo stát centrum vzdělanosti v celém kraji. Alžběta se zase musela vrátit k pouhému úklidu a údržbě školy, což se jí příliš nelíbilo.

Hned den po Velikonocích ve škole panovalo ticho. Byl 8. duben 1958 a ve třídě nebyla ani noha. Jen docházková kniha na učitelském stolku prozrazovala, že přišly všechny děti. V úhledně psaném sloupku stála jména: Josefína Plánková, Jan Čermák, Terezie Krondlová, Františka Joštová, Bedřich Lončák a Růžena Hornová. A zdálo se, že ani v jiných částech budovy není známka života…